Drobečková navigace

Úvod > Hasiči občanům > Pravidla první pomoci

Pravidla první pomoci

Povinnost poskytnout první pomoc

Do příjezdu záchranné služby je občan povinen poskytnout první pomoc dle svých možností a schopností. První pomoc nemusíme poskytnout, pouze pokud by bylo ohroženo zdraví zachránce (požár, úseky pod napětím apod.), či někoho jiného. Neposkytnutí první pomoci je trestným činem, dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 150 a § 151 sankce za neposkytnutí pomoci. Tento trestný čin je v zákoně přesně formulován, rozdílnou trestní sazbou je rozlišeno neposkytnutí pomoci v případech:

  • kdy tak bylo možno učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného,

  • kdy byl podle povahy svého zaměstnání dotyčný povinen takovou pomoc poskytnout,

  • kdy řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.

       

Základní neodkladná resuscitace dospělých i dětí pro laické zachránce

První pomoc - život ohrožující stavy

První pomoc - poškození vnějšími faktory

První pomoc - otrava

 

 

První pomoc a právo

© Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz, aktualizace únor 2013

 

Poskytnutí první pomoci má samozřejmě zejména etický rozměr, ale není na škodu mít povědomí i o platné legislativě, která se k této problematice vztahuje. Právo přitom upravuje nejen problematiku neposkytnutí pomoci, ale také řadu dalších aspektů, které se k jejímu poskytování vztahují.

 

Neposkytnutí pomoci

Přestože se to může zdát paradoxní a přestože se ve většině dostupné literatury dočteme o povinnosti poskytnout první pomoc, ve skutečnosti žádná taková povinnost není v zákonech výslovně uvedena. Povinnost“ poskytnout první pomoc je tedy dána pouze nepřímo – na základě zákonů trestajících její neposkytnutí.

 

V současnosti je tedy platná následující právní úprava:

Trestný čin Neposkytnutí pomoci podle §150 trestního zákona (trestní sazba až 2 léta) spáchá ten, „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví vážné známky poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“.

 

Trestný čin Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákona (trestní sazba až 5 let nebo zákaz činnosti) „spáchá řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“.

V „běžném životě“ tedy není povinnost poskytnout první pomoc absolutní – ze zákona jsme povinni poskytnout pomoc jen při přímém ohrožení života nemocného, nebo při vážné nemoci nebo úrazu. Jako řidiči jsme ovšem povinni poskytnout první pomoc vždy. Trestné je už samo neposkytnutí (typicky „ujetí od nehody“), bez ohledu na to, zda druhý účastník nehody skutečně nějakou pomoc potřeboval.

 

Neposkytnutí pomoci však není trestné, pokud by vystavilo zachránce nebo někoho jiného blíže nedefinovanému „nebezpečí“. V praxi se vychází z „přiměřenosti“ nebezpečí – určitého rizika se při poskytování první pomoci nelze vyvarovat nikdy, musí však být přiměřené okolnostem události, schopnostem a postavení zachránce atd. U úplných laiků se zpravidla považuje za dostatečné poskytnutí pomoci již pouhé přivolání záchranné služby. U osob, které prokazatelně absolvovaly odborné školení v poskytnutí první pomoci (vyškolení zdravotníci, řidiči, sportovní instruktoři apod.), bývá požadován i aktivní zásah. V případě sporu však vždy závisí na konkrétních okolnostech dané události a jednoznačný výklad neexistuje.

 

Odpovědnost za chybné poskytnutí první pomoci

Obava z „právních problémů“ po poskytnutí první pomoci není – při dodržení zásady „rozumné přiměřenosti“ – v žádném případě na místě. Čím vážnější je stav, tím více si můžeme – a vlastně i musíme – dovolit. Pokud se zjevně pokoušíme zachránit život, není co ztratit a rozhodně nám to nikdo nemůže (právně ani morálně) vyčítat. Problémy by snad mohly hrozit pouze v případě poskytování „první pomoci“ násilím nebo proti vůli postiženého. Jinými slovy - o co aktivněji bychom měli zasáhnout tehdy, pokud je postižený zjevně ohrožený na životě (silně krvácí, nedýchá, je v bezvědomí apod.), o to více „zpátky“ je dobře držet se v situaci, kdy nic z toho zjevně nehrozí a postižený jasně deklaruje, že si naši pomoc nepřeje.

 

Aby mohla vzniknout trestní odpovědnost, vždy platí, že ten, kdo by měl být odpovědný, musí svým jednáním jednak naplnit skutkovou podstatu trestného činu, a jednak navíc následek zavinit, tj. úmyslně (nebo i neúmyslně, ale i z laického pohledu zjevně škodlivě) jednat tak, že právě proto k následku došlo. I neúmyslný čin vyžaduje, aby viník buď věděl, že může následek způsobit, ale nedbal toho, anebo sice nevěděl, ale vědět měl a mohl (o úmyslu ublížit zde neuvažujeme). 2

 

Zachránci tedy sice nelze zaručit úplnou beztrestnost v případě, že se při poskytování první pomoci dopustí chyby, tato chyba by ale musela být jasně poškozující a navíc i laikovi zřejmá. Autorovi není znám žádný případ, kdy by k podobnému odsouzení u nás došlo a v zásadě se dá říci, že pokud na jedné straně nezůstaneme lhostejní, a na druhé straně postupujeme s dobrou vůlí a „s rozumem“, je velmi obtížné představit si jakýkoliv druh právní odpovědnosti v souvislosti s poskytnutím první pomoci.

 

Odmítnutí pomoci ze strany postiženého

V praxi se někdy setkáme se situací, kdy my sami máme pocit, že by bylo namístě poskytnout první pomoc, ale postižený naši pomoc nepřeje. Pokud není ohrožení skutečně bezprostřední a zřejmé (např. velké tepenné krvácení), první pomoc nelze poskytovat proti jasně projevené vůli poškozeného. Pokud zraněný (nemocný) svoji vůli nebýt ošetřen jasně a srozumitelně deklaruje, nemůže být takové jednání trestným činem (chrání nás §31 trestního zákona – svolení poškozeného).

 

Obecná prevenční povinnost

Zákon sice na jednu stranu přirozeně nevyjmenovává (nezakazuje) všechny druhy rizikového jednání, ale na druhé straně stanoví (§ 415 občanského zákoníku) tzv. obecnou prevenční povinnost. Ta ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. To znamená, že každý je povinen zachovávat takovou míru opatrnosti, kterou po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a která – objektivně posuzováno – je způsobilá zabránit vzniku škody, nebo alespoň co nejvíce omezit riziko jejího vzniku.

 

Právě z toho vyplývá, že bychom měli i při poskytování první pomoci postupovat s rozmyslem a s přiměřenou aktivitou tak, abychom svým počínáním nezpůsobili „víc škody, než užitku“, vyvarovali se zbrklých „hrdinských“ činů apod.

 

Kdy lze při poskytování pomoci překročit zákon?

Při poskytování první pomoci se můžeme dostat do situace, kdy je nutné postupovat ne zcela v souladu se zákony či předpisy, případně může při poskytnutí pomoci vzniknout škoda na majetku. Zákon na tyto situace pamatuje institutem tzv. „krajní nouze“ (§28 trestního zákona). V zásadě platí, že pokud někdo odvrací hrozící nebezpečí a způsobí při tom škodu (případně poruší zákony či jiné předpisy) v míře, která není nepřiměřená možnému ohrožení, trestní ani jiná odpovědnost nevzniká. Zachránce má dokonce naopak nárok na náhradu škody, která při poskytování pomoci vznikla jemu samotnému. V praxi první pomoci to tedy znamená, že pokud je pro poskytnutí první pomoci vážně zraněnému nutné např. rozstřihnout část oděvu, rozbít okénko auta, vykopnout dveře kanceláře, kde je uložené AED apod., zachránce za tuto škodu neodpovídá. Pokud např. pro transport postiženého do nemocnice použije vlastní automobil, protože záchranná služba není z jakéhokoliv důvodu k dispozici nebo je vytížená jinými pacienty, má právo i na náhradu nákladů, které takto vzniknou (provozní náklady, vyčištění auta apod.). Jiná věc samozřejmě je, zda v praxi zachránce takové náklady uplatní.

 

Závažnost hrozícího následku ovšem musí být zjevně vyšší, než způsobená škoda. Nelze tedy takto obhájit například porušování dopravních předpisů během jízdy do nemocnice s nemocným, který má „odřené koleno“, trpí průjmovým onemocněním, teplotou, má klíště apod. Naproti tomu, pokud má soused zjevné příznaky infarktu a záchranná služba není z jakéhokoliv důvodu v daném okamžiku k dispozici (nebo třeba nemáme po ruce funkční telefon), nebude jízda do nemocnice pod vlivem alkoholu trestným činem.

 

Poznámka na závěr: cílem textu je zejména odstranění některých typických obav potenciálních zachránců z chybného poskytnutí první pomoci. Z důvodů výše uvedených text vychází pouze z teoretického rozboru právní situace a není možné zaručit, že v praxi může nezávislý soud po zvážení konkrétních okolností v dané věci rozhodnout jinak.

 

Dr. Ondřej Franěk

 

 

 

Nejobvyklejší omyly při poskytování první pomoci

(c) Dr. Ondřej Franěk, Petra Sukupová, aktualizace: 23.1.2009

 

To nic nebude...

 

Pokukování a pasivita místo poskytování první pomoci, "On už někdo určitě zavolal...", "Kdyby to bylo vážné, tak by přece někdo něco udělal...", "On je jenom..." (doplň podle potřeby - opilý, zfetovaný, odřený, pozvracený, unavený...).

 

**************************

Leží tady a dýchá... nebo nedýchá...? Já to nepoznám, nejsem doktor!

 

Z hlediska laického hodnocení stavu dýchání u postiženého v bezvědomí existují pouze dva stavy: zřetelně vidím jak postižený pravidelně DÝCHÁ v normálním tempu, a nebo NEDÝCHÁ. Při jakékoliv nejistotě platí stejný postup, jako ve variantě NEDÝCHÁ. Ale i když dýchá, není vyhráno - čtěte dále!

 

**************************

Je v bezvědomí a dýchá? Tak to znamená mu tluče srdce - šup s ním do stabilizované polohy!

 

Tato "logika" je jednou z nejtragičtějších chyb a důsledek špatné výuky první pomoci: NENÍ TOMU TAK!!!

 

Dojde-li k náhlé a nečekané zástavě oběhu, postižený sice prakticky okamžitě ztrácí vědomí a kolabuje, ale většinou nejméně desítky sekund, ale často i několik minut dýchá dál!!!

 

Jde o tzv. terminální, "lapavé" dechy, tj. zpočátku normální nádechy, jejichž intervaly se postupně prodlužují, až postupně úplně odeznívají. Tento děj trvá řádově desítky sekund až 3 minuty.

 

Postiženého po kolapsu, který nereaguje ale dýchá, je nutné ponechat NA ZÁDECH, PEČLIVĚ SLEDOVAT a pokud by byly intervaly mezi nádechy nápadně dlouhé nebo by dokonce jen občas "lapl po dechu", okamžitě zahájit nepřímou masáž srdce!!! Masáž nepřerušujte, a to ani tehdy, pokud se postižený "rozdýchá" - zpravidla jde jen o projev dobře prováděné masáže a zlepšení prokrvení mozku.

 

Stabilizovaná poloha je v těchto situacích doslova "zabiják" - pokud postiženého otočíte na bok, již si zpravidla nikdo nevšimne, že za pár desítek vteřin "dodýchal". Desítky lidí ročně by o tom mohly vyprávět, pokud by to "tam shora" šlo!!!

 

Masáž přerušte jen tehdy, pokud se  postižený začne sám pohybovat - hýbat rukama, mrkat apod.

 

**************************

 

"Protišoková" poloha

 

Jako "protišoková" nebo také "autotransfuzní" se označuje poloha, při níž postižený leží na zádech s nohama zdviženýma nad podložku (podloženýma např. židlí či jiným vhodným předmětem). Přestože z hlediska "selského rozumu" je logika věci snadno pochopitelná - krev z výše položených končetin prostě "steče" do těla, které ji v tu chvíli více potřebuje, ve skutečnosti se bohužel nikdy nepodařilo prokázat jakýkoliv významný pozitivní vliv na přesun krve žádaným směrem, vzestup krevního tlaku, ulehčení práce srdce či jakýkoliv jiný měřitelný parametr. Není ostatně divu, protože "efektivní  elevace" nejobjemnější části končetiny, stehna, sotva bude větší, než několik centimetrů. Naproti tomu si lze snadno vyzkoušet, jaký dyskomfort přináší zvednutí končetin z hlediska dýchání i zdravému (a každý zkušený záchranář ví, že po položení astmatika v záchvatu nebo pacienta např. s počínajícím kardiogenním šokem znamená velmi rychlé a dramatické zhoršení stavu včetně možnosti zástavy oběhu) a bez rizika není ani sama manipulace s pacientem, pokud kolapsu předcházel např. úraz.

 

"Protišoková" poloha tedy "zdravému" pacientovi, který utrpěl "obyčejný" kolaps, příliš nepomůže. Pacientovi ve "skutečném šoku", ať už vziklém následkem úrazu, nebo náhlého, těžkého onemocnění, dokonce zpravidla uškodí!

 

**************************

Má puls? Má puls!

 

Pokus o nahmatání pulsu laiky končí v případě, že postižený puls nemá, v 50% CHYBNÝM závěrem!!! Laik ve stresové situaci cítí vlastní tep v konečcích prstů a mylně se domnívá, že cítí tep postiženého. Důsledkem toho nedojde k zahájení neodkladné resuscitace, ačkoliv právě ta by byla bývala mohla zachránit život oběti... Místo toho je často prováděno sice obětavé, ale naprosto zbytečné dýchání z plic do plic, protože přece "nedýchá, ale má tep!"

 

Pokud jsme svědky kolapsu postiženého, který nereaguje a nevyvíjí žádnou jinou spontánní aktivitu (s výjimkou "lapavých" dechů - viz výše), ihned zahájíme neodkladnou resuscitaci.

 

Hmatání tepu není pro laiky doporučované již téměř 10 let, přesto je stále obsahem většiny příruček první pomoci...

 

**************************

Křeče? Musíme mu vypáčit čelist a vytáhnout jazyk, vždyť se jinak udusí!

 

V situaci, kdy má postižený křeče celého těla, nepoužíváme žádné násilí, přestože stav skutečně může vypadat dramaticky. Pokus o násilné otevření úst se nám v lepším případě nezdaří, v horším dojde ke zbytečnému poraněním nebo  vylomení zubů postiženého, krvácení, a může dojít až k udušení vlastní krví a úlomky zubů!  V klidu vyčkáme až křeče pominou (hlídáme pouze, aby se postižený někam nesvalil, nespadl apod.). Jakmile křeče skončí, položíme postiženého na záda, zakloníme hlavu a důkladně sledujeme dýchání! POZOR! Křeče mohou být projevem různých chronických onemocnění (např. epilepsie), ale také závažných akutních onemocnění včetně náhlé zástavy oběhu! Je nutné důsledně sledovat postiženého - zejména s ohledem na stav dýchání. Pokud postižený nedýchá nebo dýchá s nápadně dlouhými mezerami (viz výše), ihned zahájíme neodkladnou resuscitaci!

 

**************************

Zapadá mu jazyk! Nemáte někdo zavírací špendlík?

 

"Zapadající jazyk" přišpendlený zavíracím špendlíkem k dolnímu rtu patří (snad) spíše k záchranářské latině - osobně jsem se s takovým zvěrstvem nikdy nesetkal, ale pokusy "vytáhnout zazyk" rukou jsou poměrně časté. Přitom jsou nejen předem odsouzené k nezdaru - jazyk klouže a hlavně reálně hrozí jeho poranění o zuby s n ásledným velkým krvácením a vdechnutím krve. Celé úsilí je přitom zcela zbytečné - záklon hlavy je daleko jednodušší, elegantnější a zejména fungující řešení.

 

**************************

Nehýbejte s ním, poškodíte mu páteř!

 

Absolutní dodržování této "poučky" již stála život mnoho zraněných... Myšlenka je to určitě  správné, ale nesmí jít o člověka v bezvědomí, který nedýchá!!! V takovém případě má absolutní přednost kvalifikované poskytnutí laické první pomoci, i když samozřejmě se snažíme s postiženým hýbat co nejméně a šetrně (zejména se musíme vyvarovat prudkých násilných pohybů bezvládné hlavy). Prosté uvolnění dýchacích cest (mírným záklonem, "trojitým hmatem") je v řadě případů bezprostředně život zachraňujícím úkonem, který má přednost před teoretickou (a při šetrném zacházení zcela nepravděpodobnou) obavou z dalšího poškození poraněného.

 

**************************

Chudák nevnímá, jen tady tak leží, celý modrý jak je mu zima, tak mu aspoň podložíme hlavu!

 

Toto je jeden z nejstrašlivějších a současně nejčastěji viděných omylů, který stojí denně lidské životy. Předklonění hlavy u pacienta v bezvědomí vede s jistotou k uzavření dýchacích cest a následnému udušení postiženého. Právě tak již bylo doslova zabito svými "zachránci" mnoho epileptiků, diabetiků, kardiaků...

 

Pacient s poruchou vědomí nebo v bezvědomí patří v zásadě na záda na rovnou podložku. Další postup závisí zejména na stavu dýchání - pokud existují jakékoliv pochybnosti o kvalitě dýchání, měl by postižený zůstat na zádech. Pokud je jasné, že dýchá dostatečně, může být pacient s poruchou vědomí (tj. ten, který reaguje aspoň na nějaké podněty) otočený do "zotavovací" ("stabilizované") polohy na boku.

 

**************************

Resuscitovat se musí v poměru přesně podle příručky!

 

Dogmatické lpění na poměrech masáže a dýchání během resuscitace (dříve 15:2, dnes 30:2) je nesprávné. Tyto "standardní" poměry jsou pouze zjednodušeným kompromisem, ale pro většinu zachraňovaných existuje lepší řešení, vycházející z patofyziologického průběhu zástavy:  pro lidi s náhlým nečekaným kolapsem je klíčová nepřímá masáž a dýchání je přinejmenším 5-8 minut zbytečné, u lidí, kde příhodě předcházel úraz nebo tonutí nebo otrava je klíčové uvolnění a vyčištění dýchacích cest a pokus obnovit dýchání.

 

Technické chyby: pomalá, málo důrazná a přerušovaná masáž, důraz na dýchání z plic do plic.

 

**************************

Není mu zima?

 

Udržování tělesné teploty je jedna z energeticky nejnáročnějších činností organismu. Proto platí, že jedna z nejjednodušších a přitom nejvýznamnějších věcí, které můžeme udělat pro postiženého se závažným úrazem, je zabránit zbytečným ztrátám tepla. Přesto se tak stane málokdy.

 

**************************

Krvácení je potřeba zaškrtit!

 

K zástavě krvácení v naprosté většině případů postačí "tlakový obvaz" - tady v zásadě "omotání a utažení obvazu" přímo v prostoru rány. Zaškrcení má praktický význam pouze u rozsáhlejších poranění končetin s velkým krvácením (např. amputace). Ovšem pozor - kam, kde jsou  dvě kosti vedle sebe (předloktí, bérec) vede pokus o zaškrcení naopak k zesílení krvácení (blokuje se odtok povrchovými žilami, přítok tepnami zůstává). V praxi se tedy zaškrcení hodí pouze výjimečně a škrtidlo se přikládá na stehno nebo paži. Když už se použije, musí být zaškrcení důkladné, aby skutečně došlo k uzavření tepny. Nedostatečné zaškrcení pouze omezí žilní návrat a zhorší krvácení!

 

**************************

Rychle do nemocnice, sanitka by přijela bůhví kdy!

 

Transport pacienta se závažným onemocněním nebo úrazem "za každou cenu" naprosto zbytečně ohrožuje všechny zúčastněné - od řidiče přes pacienta až po celé okolí. Cesta z místa X do nemocnice bude nejspíš stejně dlouhá jako cesta sanitky z nemocnice do místa X, postižený dostane hned na místě kvalifikovanou pomoc a už se může rozjet celé "mašinérie" záchrany. Pokud "hodíte" postiženého do auta, bude vás v nemocnici čekat překvapený vrátný, nebo v lepším případě rozespalá sestra příjmové ambulance (pokud vůbec trefíte "ty správné dveře", což v našich nemocnicích není někdy tak úplně snadné).

 

**************************

Proboha na nic se neptejte a okamžitě přijeďte!

 

Pokud voláte záchrannou službu, očekávejte, že Vám dispečer tísňové linky musí položit několik otázek. Nejhorší, co můžete v takové chvíli udělat, je místo odpovědi na položenou otázku rozpoutávat diskuze na téma "Na co potřebujete tohle vědět? Neptejte se a okamžitě přijeďte!".

 

Nejracionálnější postup je v klidu na položené otázky stručně a jasně odpovědět, nechat se vést.

 

Dispečink především musí přesně zjistit, kde se nacházíte. Tato informace je zcela klíčová pro rychlý zásah. Neočekávejte přitom, že dispečer důvěrně zná právě vaši chatovou osadu, případně místní názvy právě ve vaší ulici. Přestože počítačová informační podpora se stále rozšiřuje a řada databází tohoto typu je již k dispozici, neplatí to vždy a navíc informace je potřeba v každém případě ověřit tak, aby pravděpodobnost omylu byla minimální (jsou okresy, ve kterých je i několik obcí stejného názvu a v každé z nich je pravděpodobně Masarykova ulice, jedné z hospod se říká U Pepíka, na návsi je kostel a kousek vedle "dům s čerstvě natřenými vraty"). Vždy platí, že je lépe ztratit tři minuty důkladným ujasněním místa události, než třicet minut hledáním správného místa v terénu.

 

Další významné informace se týkají zdravotního stavu postiženého případně mechanismu úrazu, počtu postižených a dalších okolností, důležitých pro dispečerské řízení. Každá záchranka řeší denně desítky i stovky "případů", a samozřejmě často přichází několik volání z různých míst současně. Je proto velmi důležité dodržovat zásadu, aby "správná sanitka dojela ve správný čas na správné místo", jinými slovy, aby se k závažným případům dostala potřebná pomoc co nejdříve, zatímco jiné, méně závažné případy mohou chvilku počkat.

 

V neposlední řadě dispečer zjišťuje podrobnosti o zdravotním stavu  proto, aby mohl poskytnout volajícímu instrukce k první pomoci. V některých stavech má takový postup doslova život zachraňující význam.

 

V každém případě to, že dispečer záchranky hovoří s postiženým, neznamená, že sanitka ještě nevyjela. Moderní dispečerské systémy umožňují předání výzvy posádce sanitky elektronickou formou, aniž by bylo nutné hovor přerušit. Sanitka je tedy na cestě zpravidla okamžitě poté, kdy je známo kam má jet.

 

**************************

Na to dýchání zkuste tohle, mamince to taky zabírá!

 

To, že sousedka bere nějaké léky "na dýchání" nebo "na žlučník" neznamená, že budou fungovat i na vás! Naopak - použití cizích léků v nevhodné situaci může vést k závažným komplikacím včetně úmrtí!

Kontakt

Adresa
SDH Velké Hydčice

Velké Hydčice 18
341 01 Horažďovice

E-mail
sdhvh@seznam.cz

Informace o dobrovolných hasičích z celé ČR a jejich akcích naleznete na

https://www.dh.cz/index.php/tiskoviny/zpravodaj-hasicskeho-sportu

 

Kniha návštev

příspěvků: 0